Fascinuje mě krása a genialita přírody a baví mě být součastí rostlinné a živočišné říše a pomáhat jí existovat v době antropocentrismu (kdy mírou všeho má být člověk a jeho potřeby). Přírodní zahradničení a permakultura jsou pro mě cestou, jak na planetě Zemi fungovat a nemuset se před sebou stydět. Myslím, že jakékoliv šetrné zacházení s přírodními zdroji je potřeba studovat, podporovat a praktikovat. Nemusí to tedy být "jen" permakultura, ale třeba biodynamika, agrolesnictví, ochrana přírody a její management atd.

Moje náhledy formovalo studium humanitních věd (dějiny, sociologie, filozofie), které mě přivedlo k vědám environmentálním. Protože mě nebaví jenom teoretizovat, ale taky v praxi zkoušet, jestli teorie sedí, věnuji se tedy obojímu, jak intelektuální práci v oborech, které jsem studovala, tak permakulturní praxi.

Od roku 2009 jsem zažila permakulturu a přírodní (často biodynamické) zahradničení ze všech možných úhlů pohledů a v různých rolích. Od té doby zahrady také navrhuji, někdy s menší, někdy s vetší intenzitou. Momentálně (2021) spíše s menší, protože se permakultuře věnuji ještě v rámci doktorského studia na Centru pro otázky životního prostředí na Univerzitě karlově. Zajímá mě, jaké ekoystémy umí permakultura vytvořit a jaké jsou služby, které nám tyto ekosystémy mohou poskytovat. Jsou jiné než služby přírodních ekosystémů? Je jich více? Jakou roli hrají kulturní služby, to znamená ty nehmotné - duchovní, rekreační - při vnímání permakutlury?

2013-2014 jsem se starala o zahradu ve vnitrobloku v Praze na Vinohradech a pěstovala saláty a trvalky i tam. Z původního kopřivového chaosu se stala, alespoň na nějakou dobu, produkční zahrada s kompostem, trvalkami a začínajícím živým plotem.

Další etapa praktického sběru zkušeností následovala po dobu tří let ve Švýcarsku, tam jsem si na venkově vyzkoušela pěstování ve vyvýšených záhonech ve stínu a nakonec městské balkónové pěstování opět ve stínu :-) v Basileji.

Mezi lety 2017-2019 jsem se zahradnicky realizovala v příměstské zahradě v Praze-Lahovicích, kde byla spousta ovocných stromů a kde se na spíše menším záhonku dalo pěstovat i trochu zeleniny a trvalek (foto s měsíčkem lékařským). V době velkého sucha se jen potvdilo permakulturní pravidlo, že to, co člověk dělá často, musí být blízko. Tahle zahrada, bohužel, blízko nebyla a to se ve vedrech a suchu minulých let na úrodě podepsalo.

Ve stejné době jsem pěstovala i v komunitní zahradě v Nuslích, tedy opět vyvýšený záhon, tentokrát jen částečně ve stínu.

Od roku 2019 aplikuji permakulturní principy a principy tvorby přírodních zahrad na vlastním pozemku v Plzeňském kraji (fotky ve fotogalerii nahoře na stránce).

Mým úvodním permakulturním vzděláním byl roční kurz Permakulturního designu v roce 2009 u Jaroslava Svobody ve Skalce u Doks, za který jsem moc vděčná.